Syn římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské; hrabě lucemburský, král český a do roku 1335 král polský.

Janův otec Jindřich VII., první římský císař z rodu Lucemburků, získal obratnou diplomacií pro svého syna Jana ruku české princezny Elišky Přemyslovny a tím i České království.

Snažil se v mnohém navázat na svého předchůdce, českého krále Václava II. Mezinárodní charakter pražského královského dvora, na němž Jan málo pobýval, vadil české šlechtě a také duchovenstvu, kteří využili rozporů mezi králem a královnou a přiklonili se na stranu Elišky Přemyslovny.

Později si svou budoucnost i budoucnost Českého království spojili s královým prvorozeným synem Karlem IV. V zahraničí byl Jan Lucemburský oceňován jako schopný diplomat a dobovými kronikáři připomínán jako vzor ideálního rytíře. Pro české kronikáře byl králem – cizincem.

Jan Lucemburský patřil k nejvýznamnějším spojencům francouzského krále, na jehož straně zemřel v bitvě U Kresčaku v severní Francii.